Proč budu v referendu o vstupu do EU hlasovat proti - I.

Článek, zveřejněný na Neviditelném psu před referendem o vstupu ČR do EU

Poznámka:
K tomu, abych se občas pokusil ventilovat tímto způsobem své názory (ač k tomu nevzdělán a neškolen), jsem byl inspirován třemi lidmi.
Prvním z nich je Ondřej Neff, jehož Neviditelný pes se (pokud možno) denně zviditelňuje na mém monitoru a jehož čtení mi přináší mnohem větší potěšení než čtení přetiskovaných zpráv ČTK v našich papírových denících.
Druhým je pak můj otec, který již někdy od poloviny devadesátých let touží mít někde svůj sloupek s názvem „Včera mne naštvalo“ (použil poněkud expresívnější výraz, který asi není vhodný pro publikování). Jsem příliš líný a příliš rezignovaný, abych každý den strávil nadáváním na nespravedlnosti světa, a i proto, že se musím i nějak živit, budu psát jen občas.
Třetím je (zřejmě pan senátor) Vízek, který několikrát v Neviditelném psu zveřejnil své názory a který tím pádem eliminoval mé obavy, že scestné báboly nemůže nikdo číst, nebo (nedej bože) publikovat. 

Už asi přečtění politicky nekorektního titulku nadzvedne spoustu příznivců vstupu do EU ze židle. Za svoji politickou nekorektnost se zmíněným lidem omlouvám, nemohu si však pomoci.
Zastánci vstupu do EU i jeho odpůrci mají své (občas zveřejňované) argumenty, mám však pocit, že skoro s žádným z nich se nemůžu úplně ztotožnit.

Snad nejčastěji skloňovaným případným plusem jsou dotace a rozvojové programy. Nejsem od přírody skromný a věru, pokud by mi někdo chtěl nacpat do kapsy nějaké peníze, intuitivně bych sháněl ošacení, které bude vybaveno větším počtem a větších kapes než je mé stávající. Asi je to špatnou výchovou, možná nějaká genetická mutace, ale nejsem nadšený představou, že někdo bude přispívat ze svých daní (dříve berní – myslím, že od slova „brát“) na to, abych si mohl pořídit něco, co bych si mohl pořídit i pokud bych pracoval více či lépe. Mám zdravé ruce, jakžtakž fungující hlavu a (pokud si pamatuji) dosud jsem neměl potřebu si stoupnout před kostel či na ulici v očekávání, že od procházejících se jaksi má za to, že se sluší něco dát.
Jako stát jsme podle mě v podobné situaci. Jistě, jsou mnohem bohatší státy, po jejichž bohatství závistivě pokukujeme, zároveň je třeba si uvědomit, že nějakých 90% obyvatel zeměkoule by s námi měnilo všemi deseti.
Ptám se  – využíváme dostatečně to, co máme, k tomu, abychom se měli lépe? Neobešel by se náš stát bez spousty činností, které vykonává a neměl by vykonávat pořádně ty, které má jaksi „v popisu práce“? Nefungující soudnictví bereme už více méně jako věc danou, se kterou je třeba se smířit, modlíme se, abychom nikdy nepotřebovali policii, která s námi během několika na oddělení strávených hodin pouze sepíše protokol a po několika týdnech nám pošle vyrozumění, že se pachatele nepodařilo vypátrat, případně že jeho konání nesplňuje znaky trestného činu, trochu nespokojeně mručíme nad armádou, ve které na jednoho vojáka připadá téměř jeden civilní zaměstnanec a která (jak asi dobře tušíme) by nás ochránila tak maximálně proti útoku tlupy středověkých rytířů. Zato máme nějaký orgán na skoro každý myslitelný problém (a pokud se ukáže že ne, tak jej promptně vytvoříme); své zkušenosti s kompetentností a ochotou úředníků má asi každý.
Kdyby se ušetřilo na objektivně zbytečných výdajích, možná bychom zase tolik těch dotací a subvencí nepotřebovali...
Zcela nepřijatelné pro můj naturel je pak ponížené vyhrožování, které vypuklo např. kolem zemědělských dotací (každý asi ví, že zemědělské dotace, podporující nesmyslné pěstování a následný export nepotřebných plodin, tvoří převážnou část rozpočtu EU). Jak bychom mohli dopustit, aby náš, český zemědělec, neměl stejné dotace jako jeho evropští kolegové? Že by jeho výdělek byl následně násobkem průměrného mzdy v ČR? Nevadí, hlavně aby nás nějak ti bohatci nezkrátili a dávali nám co nám patří, že?
Stejně jako příliš široký systém sociální dávek pro občany, který nemotivuje k hledání lépe placené práce či snad (nedej bože) ke zlepšení pracovních výkonů či přestěhování a který systémově (jak jinak, když je to systém) degraduje sociálně slabé na profesionální hledače „kde se dá ještě stát pumpnout“, tak i zde budou veřejnoprávní instituce zaměstnávat (již skutečně) profesionální hledače, hledající o co je možné pumpnout rozpočet EU. Oni totiž evropští úředníci jsou jako každý jiný úředník – čím více peněz jejich rukama projde, tím mohou mít více podřízených, tím mohou chtít vyšší plat a cítit více moci.
Proč tedy ale vlastně jsem proti vstupu do EU, když z pohledu dotací mne to nebude stát víc, než bude finanční přínos pro ČR?
Protože stát nebude hledat vlastní rezervy, ze kterých by získal potřebné prostředky na potřebné projekty a tím bude ode mne požadovat stále více daní, ze kterých se postupně stávají zase ony berně.
Protože si vůbec nejsem jist, že ti, kteří tyto dotace budou v EU platit ze svých daní, jsou šťastni z toho, že budou přispívat na to, abych já, který mám zdravé ruce a mozek mezi ušima, si žil lépe.
Protože pochybuji, že se někdo současných občanů EU zeptá v referendu: „Chcete, aby se ČR stala členem EU? Bude vás to stát na daních tolik a tolik.“
Protože si nejsem jist, že občané státu, který ročně přispívá oněm 90 procentům chudších světoobčanů zeměkoule částkou menší než panu Kavanovi na jeho funkci v OSN, budou šťastni, až za nimi přijde další kandidát se slovy: „Zaplať, tlusťochu, mám málo a obýváme přece společný prostor!“
Protože pochybuji, že se mne někdo po našem přijetí do EU zeptá v referendu: „Chceš v EU zůstat?“ Nebo: „Chceš, aby do EU vstoupil ten a ten stát? Bude tě to stát tolik a tolik.“

Takže to jsou mé důvody, proč v referendu nebudu podporovat vstup do EU, i kdyby z toho bylo sebevíc dotací. Mám i další, ale o těch až příště, jdu se nějak uživit.